Články

Život dodávkáře

Dodávek je na silnicích plno, ale jen málokdo ví, jaké to vlastně je s nimi jezdit a živit se tím. Přečtěte si naši reportáž, která vám to objasní.

peugeot-boxer-08
Ve všední dny jich lze na silnicích potkat doslova mraky. Nepříliš vzhledné, často dost vysoké a dlouhé. Jejich nejčastější barvou je fádní bílá. Ano, řeč není o ničem jiném, než o dodávkách. O užitkových automobilech od nepaměti určených k těžké práci. K převážení de facto čehokoli, kamkoli. Ptali jste se někdy sami sebe, jaké to asi je jezdit s něčím takovým? Či máte (nebo jste měli) dokonce „tu čest“?
Já osobně dosud patřil do prvně jmenované „sorty“. A protože mám rád v životě nové věci, nabídku zkusit si jeden den za volantem dodávky jsem s nadšením přijal. Poděkování za to patří Autodopravě Komínek, „úřadující“ především na trase Praha – Liberec (a okolí).

Symfonie vrzů

Peugeot Boxer, jeden z vůbec nejčastějších zástupců automobilových dělníků jak u nás, tak v celé Evropě, na mne ráno o půl sedmé na smluveném místě již čeká. Jeho řidič a zároveň majitel Martin mne s úsměvem vítá a zatím pobízí na místo „závozníka“. Času v této branži není nikdy nazbyt a tak neleníme a hned vyrážíme pro první zakázku.
Během cesty se letmo seznamuji s interiérem vozu.  Ten je přesně takový, jaký by člověk čekal.  Přehledný, prakticky navržený s mnoha odkládacími prostory. Žádné překvapení. Co mne ovšem již trochu vyvádí z míry je neustálý přísun všech možných „vrzů“ a  pazvuků, linoucích se průběžně ze všech koutů přístrojové desky. Přidají-li se do tohoto koncertu navíc někdy až „vzdechy“ od zadní nápravy a následně na dálnici hučící převodovka, vzejde z toho kakofonie vskutku neslýchaná. No, vůz má už za sebou přes 400 tisíc kilometrů a to se na jeho stavu podepisuje.
Po několika kilometrech jízdy nakládáme v Turnově první zboží. Martin se s většinou pracovníků expedic jednotlivých firem zná a tak styl mluvy a hantýrka, kterou často během komunikace používá, nejednou neznalého člověka znejišťuje, o čem se vlastně mluví. Rozmanitost zboží, jež nám „ještěrky“ v rychlosti soukají do nákladového prostoru, je neuvěřitelná. Neboť se Martinova autodoprava na žádný druh zboží vyloženě nespecializuje, schází se nám tu palety porcelánu s potravinovými doplňky pro sportovce. Jindy zase třeba blok obřího dvanáctiválce z bagru s krabicemi plyšových hraček. „Nejhůř se samozřejmě vozí tekutiny. Onehdá jsem tu měl veliký barel s  kyselinou a ten pocit, kdy se ti v zatáčkách přelévá z jedné strany na druhou, moc příjemný není.“ Naštěstí je ale Martin zkušeným řidičským harcovníkem, majícím na svém kontě již nějaký ten milion kilometrů, a tak jej něco takového nerozhodí. Ono vůbec poslouchat zážitky takových, jako je můj dnešní průvodce, stojí za to.

Shořela mi uprostřed dálnice

„Na dodávku jsem se dostal po mnoha letech na kamionu. Na ten jsem se zase propracoval ještě přes klasickou Avii. Na konci devedesátek jsem s ní obrazil kus světa a z ní mám taky nejvíc zážitků. Jednou mi stávkoval startér a jediný způsob jak ji nahodit, bylo prostý roztlačení z kopce. Problém byl, že to bylo zrovna v rovinatym Holandsku. Pak mi zase jednou přestalo auto kompletně svítit. Samozřejmě, že to bylo navečer. Naštěstí se našel jeden kolega se stejnou cestou. Já se tak za něj pověsil a jeli jsme tak po dálnici celou noc. No a nakonec mi jedna Avie uprostřed dálnice shořela.“ 
To nás dnes v Boxeru naštěstí nic takového nečeká. Jinak se ale na autě každou chvíli něco odporoučí. „Díky stavu našich silnic mi pravidelně odchází ložiska v kolech a uložení tlumičů.  Jednou mi taky už prasklo celý celý listový pero vzadu. Jinak vstřiky jsou na tomhle autě třetí, spotřební věci jako kotouče a destičky ani nepočítám. S ohledem na to, že nás vpřed žene svou nespolehlivostí proslulý motor Puma od Fordu, jsme ale na tom při našich 430 tisících kilometrech ještě dobře. Kolegovi třeba před nedávnem u téhož motoru vycestovala ven z bloku celá ojnice. Dva měsíce po vypršení záruky! Je prostě vidět, že stejně jako osobní auta se i dodávky staly jen finančně dost nákladnym spotřebnim zbožím a kupovat je z druhý ruky je dle mýho naprosto zcestný.“
Martin je evidentně rád, že si má po dlouhé době s kým během cesty povídat. Ano, po telefonu toho s dispečerkou (a manželkou zároveň) nebo se zákazníky napovídá spoustu, ale to je přeci jen trochu o něčem jiném. Každopádně cesta utíká svižně a my po dálnici pomalu přijíždíme do hlavního města. Tam také po chvíli konečně usedám za volant i já.

A teď já

Vyšší posez řidiče, který se takřka s veškerými užitkáči logicky pojí, dává kupodivu i takovému elévovi v oboru jako jsem já ihned značný pocit jistoty. K ohlídání šířky vozu tu mám stále Martina a tak jediná věc, kterou si zprvu nejsem jistý je, jak moc defenzivní musí má jízda být, aby nijak neutrpěl náklad. Proto zanedlouho nastává první krizová situace. Na semaforu se rychle rozsvěcuje červená a já ve snaze nenapáchat žádné škody dobržďuji až 10 metrů za hranou křižovatky. Naštěstí se nejedná o nijak extra frekventovaný úsek, takže se nic neděje. Za chvíli už zase pádíme přes Černý most ven z Prahy a protože je čas oběda, stavujeme se (přes mou nevoli) ve fast foodu na jídlo.
V „Mekáči“ se Martin dále rozpovídává.“Dostat veškerý náklad do auta je někdy problém. Zvlášť kolega mi často volá, že se mu to tam prostě nevejde.  Má odpověď ale zní vždycky stejně. Musí! Věci, které se následně dějí připomínají klasický tetris. Už naložené palety se v tom nejlepším případě různě natáčí, v té horší situaci vykládají a znovu nakládají a když je vůbec nejhůř, náklad se z palety rozebírá. To už si pak člověk slušně zacvičí. Další věc se kterou se bojuje je váha nákladu. Osobně jsem na autě větší než nejvyšší užitečnou hmotnost neměl, ale znám případy, kdy na dodávce vezl „borec“ 3,2 tuny! To by správně nepřevezl ani ve dvou!“
Po návratu zpět do auta začínám schopnosti auta posuzovat jak jsem zvyklý. Zmiňovaný motor Boxeru z roku 2011 o obsahu 2,2 litru a výkonu 88 kW nemá s necelou tunou nákladu příliš práce a do rychlosti 120 kilometrů za hodinu lze mluvit i o solidní dynamice auta. Ta samozřejmě s rostoucí zátěží klesá, což ovšem jak se záhy dozvídám, vlastně nevadí. „Minimálně stovkou nemá auto problém upalovat snad nikdy. Daleko horší je rozjetý náklad ubrzdit. To člověk kolikrát udržuje vážně hodně bezpečný odstup a stejně občas brzdí i očima.“

Konkurence nespí

Martin je pozitivně naladěn. Když se jej ale zeptám, co ho naopak nejvíce za volantem rozčiluje, odpovídá suverénně: „Debilita některých českých řidičů vážně nezná mezí. Jejich neznalost základních předpisů, arogance, nebo i zbytečně pomalá jízda je něco, kvůli čemu jsem denně sprostý. Když se do toho připočte v létě to šílený teplo a má jen polofunkční klimatizace, myslím, že mám kolikrát zaděláno na slušný infarkt. Na druhou stranu, když je práce, jde všechno kolem stranou. Konkurence je veliká a sehnat a následně poskládat zakázky tak, aby auto jezdilo pořád naložený, dá často hodně zabrat. A stejně se to ne vždy povede.“
Ani dnes se to ne zcela podařilo a zpět k Turnovu jedeme z České Lípy naloženi jen minimálně. Co naopak je maximální, jsou mé nově nabité dojmy z profese řidiče dodávky. Oproti klasickému autu tu jsou na šoféra kladeny daleko vyšší nároky a všichni ti, kteří se stejně jako Martin s tímto denním chlebem potýkají, mají můj velký obdiv.

Komentáře k článku (0)

 

Není zde zatím žádný komentář. Buďte první, kdo jeden napíše...